Estetika

Estetika je pro něj teorií Absolutna. Ošklivost je pak nesoulad, disharmonie s ideou Absolutna, s ideou „hodnosti existence“. V řádu lidství je krása založena na přibližování se ideji bohočlověka, Ježíše Krista. Čím více se od něj člověk vzdaluje, tím více je ošklivý.

O jaký

ideální princip se vlastně jedná? Musí to být princip, který je podle Solovjova „hodný existence“, musí být dřívější než lidský duch, musí to být Absolutno. Tato idea je proto nezávislá na lidských projekcích, na lidské mysli. Krása a její filosofické uchopení (tedy estetika) je pro Solovjova nikoli věcí osobní volby nebo vkusu, ale vyplývá z bytostného řádu věcí.

V oblasti

náboženské, o kterou jde Solovjovovi nejvíce, je krása dána právě světlem milosti Boží, která se nejlépe projevuje v člověku. Jak už bylo řečeno výše, člověk je proto také bytostí nejnáchylnější k ošklivosti, k popření této božsky darované krásy. Solovjov sám uznává, že zvrhlý člověk je mnohem odpornější než sebevíce ošklivý tvor. Zvrhlý člověk totiž zatemňuje světlo, které ho činí krásným, odmítá být ztělesněním ideje.

Řád,

dobro, bytostná dokonalost jakéhokoli organismu převyšuje mrtvou strukturu sebedokonalejšího anorganického krystalu. Zde by Solovjov ovšem nesouhlasil. Diamant je pro něj krásnější a ušlechtilejší, přestože červ je bytostně dokonalejší. Solovjovovi totiž nejde o ontologický stupeň bytí, ale o ideu, kterou daná věc zpřítomňuje. Červ například ztělesňuje rozklad a nenasytnost, zatímco diamant zpřítomňuje krásu světla.

Krása je vtělení ideje.

Solovjov zde však neztotožňuje jednoduše každé jsoucno s krásným. Krásné je pouze to, co je ztělesnění ideální podstaty. Hlísti nejsou krásní, ale oškliví. Krásný je člověk ztělesňující ideálního člověka – tedy člověk k obrazu bohočlověka, Ježíše Krista. Zde je zřetelný náboženský akcent Solovjovovy filosofie. Obecně řečeno, i hlísti jsou krásní z titulu jejich životních dokonalostí. To souvisí s tradičním aristotelsko scholastickým ontologickým chápáním krásy, jak už jsem naznačil výše. Podle Tomáše Akvinského například, je sebeprimitivnější život je dokonalejší, lepší a tedy i krásnější než krásný nerost.

Velice

důležitou skutečností pro vysvětlení krásy v přírodě je světlo. Krásu diamantu (v kontrastu s chemicky totožným uhlím) vytváří hra světla na vybroušených ploškách. Hmota a světlo zde interagují, zůstávají nesmíšené, ale spolupůsobí a jsou ve vzájemném vztahu. Světlo, jakožto cosi nad-hmotného, prozařuje hmotu a dává jí krásu. Vztah ilustrovaný příkladem diamantu a světla je pak vyjádřením vztahu hmotného a nehmotného principu obecně.

Pro naše

téma je nesmírně zajímavý přístup Vladimira Solovjova, protože tento ruský křesťanský filosof se na kráse snaží postavit celý svůj kosmologický náhled. Solovjov začíná jeden svůj spis citací z Dostojevského Idiota: „Krása spasí svět“. Svět nebude spasen silou, říká Solovjov, ale krásou. Solovjov mění Dostojevského antropologický pohled na kosmologický . Jde mu o krásu v přírodě.

Svět

je nadto harmonicky strukturovaným celkem odlišných jsoucen, jejichž dokonalost je různá. Mezi tvory existují bytostné rozdíly . To však dokonalost světa jako celku neruší, ale naopak ji umožňuje. Vesmír by nebyl dokonalý, kdyby byl ve věcech jen jeden stupeň dobroty. Tomáš přímo odmítá Órigenovo tvrzení o původní rovnosti všech stvořených věcí a obhajuje diverzitu, bohatost, různost a odstupňování, které umožňuje krásu a dokonalost světa.

U Tomáše

Akvinského nacházíme přesvědčení, že první vzorovou příčinou všech stvořených věcí je Bůh . Vše je stvořeno podle božských idejí v Božím intelektu, který se reálně neodlišuje od Boží esence. Harmonie a krása stvoření je tak dána samotným východiskem – nanejvýš dokonalým intelektem Božím. V každém tvoru lze dokonce nalézt stopy Božího trojičního života, protože každý účinek znázorňuje svou příčinu. Opět vidíme dokonalost a krásu světa (byť na ni Tomáš explicitně neupozorňuje) plynoucí z odzrcadlování Boží dokonalosti.

Náš svět

je podle Platóna nejkrásnější z toho, co vzniklo a jeho tvůrce je nejlepší z příčin . Bytostná dokonalost stvořeného světa je založena na podobnosti svému vzoru – v Platónově pojetí nebyl svět uspořádán náhodně nebo libovolně, ale měl jakousi vzorovou příčinu. Byl jí „živok, který v sobě objímá všechny pomyslné živoky“ , jinými slovy je to idea živé bytosti jako takové. Platónský svět je živý , má tělo i duši, přičemž obojí je chápáno hmotně a je výsledkem různého míšení . V Platónově popisu stvoření světa je kladen velký důraz na harmonické poměry při míšení a uspořádávání. Souvislost bytostné dokonalosti a harmonie či řádu světa je zcela zřetelná.

Harmonie a krása stvoření

V rámci Platónova díla nás v kontextu daného tématu zaujme pochopitelně dialog Timaios. Je to dílo zajímavé i z toho důvodu, že bývalo označováno jako velmi blízké starozákonní zprávě o stvoření světa. Částečně lze s touto charakteristikou souhlasit ale rozdíly mezi Platónem a Mojžíšem jsou přece jen velmi zřetelné a podstatné. Stvořitel světa je demiúrgos, tedy řemeslník, který netvoří, ale přetváří. Na rozdíl od křesťanského creatio ex nihilo se zde jedná o pouhé přetváření preexistující látky. Co je však důležité: jde o vnesení řádu do chaosu .

Krása a svět

Judaismus a křesťanství jsou náboženství, kterým se nespravedlivě klade za vinu hlásání kořistnického vztahu člověka ke světu (podmaňte si zemi). Domnívám se, že prosazování pohledu na svět jako na prostor krásy a harmonie, který v sobě zahrnuje biblický základ, řeckou filosofii a ontologickou analýzu středověké křesťanské filosofie, může celé věci pomoci více, než naivní odmítání civilizace nebo nekritický obdiv k primitivním náboženstvím sakralizujícím přírodu. Pohled zdůrazňující krásu a harmonii stvořeného světa nalezneme u řady filosofů různých směrů a epoch. Tři z nich, kteří reprezentují různé epochy a myšlenkové systémy, budou nyní zmíněni podrobněji.

To pak dodávalo

oné tváři skutečné ďábelskosti – na jedné straně naprostá dokonalost a krása, která je obrácena zcela naruby onou disharmonií. Z krásy se stává ďábelský pohled, z něhož mrazí. Jiným příkladem je líčení, které nacházíme v knize C. S. Lewise Ta obludná síla. V místnosti s orwellovsky znějícím titulem „Sál objektivity“ se nacházejí obrazy, které přitahují zrak svou dokonalostí, krásou a harmonií. Problém je v tom, že právě ona harmonie (jak geometrická, tak obsahová) je narušena, a to tak nenápadně, že je to na první pohled nepostřehnutelné. Člověk ji však jaksi podvědomě cítí a je nucen zírat na obraz a snažit se najít to, co tam takříkajíc nesedí. V takovém „sále objektivity“ je pak přímo nucen neustále studovat okolí a trápit se hledáním něčeho, přičemž si vlastně ani neuvědomuje co přesně hledá. Za zmínku také stojí velkolepá mytologoie J. R. R. Tolkiena Silmarillion, kde jsme v úvodní části svědky „hudby Ainur“, což je vlastně mýtus o stvoření světa zpěvem božských bytostí a o následcích kakofonie, kterou do této harmonie vnesl jeden z bohů. Tyto příklady možná pomohou nahlédnou souvislost krásy, dobra a řádu lépe, než další rozvíjení abstraktních filosofických úvah.

Pojem krásy

s dobrem úzce souvisí. Je to dobro s důrazem na soulad, harmonii a řád . A to už se dostáváme k výchozí úvaze o významech řeckého slova kosmoj, které v sobě jak krásu, tak řád, tak i svět (tedy jsoucna) zahrnuje. Nyní bych od filosofie na malou chvíli přešel k beletrii, přesněji řečeno ke třem obrazům, které mohou pomoci lépe pochopit vztah řádu a krásy. Prvním příkladem je jistý autor, který popisuje dokonalé z obrazení ďábla. Nebyla to bytost s ohyzdnými rysy. Naopak, šlo o osobu s rysy naprosto dokonalými. Jeho vzezření bylo v jednotlivých částech nepřekonatelné a mohlo by sloužit umělcům za vzor lidské krásy. Nos, oči, tvar hlavy apod., vše bylo naprosto dokonalé. To, co však dělalo ďábla ďáblem, byl nesoulad, který mezi těmito jinak krásnými rysy vládl.

Krása jako transcendens

Pojem krásy se spojuje s oblastí estetiky, která se obvykle zaobírá díly lidskými, a to především uměleckými. O tuto oblast v následujících úvahách nejde. Jde o krásu přirozeného světa jako celku. Nejprve proto věnujme pozornost tradiční nauce o transcendentálních pojmech, která představuje vhodné východisko pro spojnici mezi krásou a řádem věcí ve světě.
Transcendentální pojmy jsou aristotelskou myšlenkou , která našla rozvinutí ve scholastické filosofii . Jsoucno je ten nejobecnější pojem, protože zahrnuje vše, co jest. Týká se tedy naprosto všeho, přesahuje (transcenduje) všechny kategorie a třídy. Proto je to pojem transcendentální. Kromě pojmu jsoucna existují i jiné pojmy, které mají stejně jako pojem jsoucna, onen transcendentální charakter. Jsou to například „jedno“, „dobré“, „pravdivé“ nebo „krásné“. Vypovídají se o všem, co jest (o každém jsoucnu) a jsou tudíž s pojmem jsoucna zaměnitelné . Jinak řečeno, vše, co jest, je dobré, pravdivé, jednotné a také krásné. Tyto termíny jsou samozřejmě ontologické a nikoli například morální. Příkladem může být například ďábel, který v křesťanské teologii není ryzí zlo, ale je to bytost dobrá (anděl, ba dokonce jeden z nejvyšších a nejlepších andělů), který se ovšem zvrhl. I nyní, přestože je morálně naprosto zlý, je na něm dobrá aspoň jeho existence, která je přece darem Božím. Zlo totiž nemá vlastní existenci, pouze parazituje na dobru. Je nedostatkem povinného dobra (remotio boni privative accepta) . Pak je zřejmé, že čím je něco dokonalejšího, tím v horší věc se může zvrhnout, tím více zlého napáchá.
Krása bývá definována jako dokonalost, jejíž nazírání působí potěšení. Je jakýmsi doplněním a rozvinutím ostatních transcendentálií: dobra, jednoty a pravdy. Proto se o kráse mluví také jako o splendor ordinis nebo splendor veritatis.

Je zřejmé,

že kromě našeho obvyklého chápání slova „svět“ reprezentovaného 4. bodem, je zde ještě onen aspekt uspořádanosti, řádu (bod 1) korespondujícího i s hebrejskou zprávou o tvoření světa. Podle Genesis je to v podstatě Boží evoluce řádu ve stvoření – oddělení světla od temnot, nebes a země, vody a země… Tento řád je produktem nekonečně moudré Boží mysli a lásky. Za tento svět je třeba vzdávat Bohu chválu (bod 3). Je totiž, jak praví Genesis, dobrý, a také (jak praví Řekové – bod 2) krásný. Tím se dostávám k centrálnímu bodu této úvahy, totiž k pojmu krásy, který dle mého názoru poskytuje nejlepší východisko k založení veškerých úvah o vztahu člověka a světa.

Při úvahách

nad touto otázkou je třeba vrátit se k řeckému myšlení, které spolu s hebrejským biblickým myšlením formovalo mysl i kulturu euroamerické civilizace. Řecké slovo pro svět je kosmoj. Překlad však není tak jednoduchý a přímočarý. Nahlédneme-li do slovníku na jiné významy výrazu kosmoj, můžeme udělat velký krok k hlubšímu pochopení toho, co to svět je . Kosmoj je totiž (rozdělíme-li si významy slova do 4 tématických skupin): 1. řád, řada, pořádek, 2. úprava, ozdoba, okrasa, 3. chvála, slušnost, sláva, čest a 4. vesmír, svět, zřízení, ústava, stavba. Podobně i sloveso kosmein znamená: 1. pořádat, řadit, udržovat v kázni, 2. strojit, upravovat, zdobit, 3. velet, řídit, ovládat a 4. vyznamenávat, vychvalovat.

úvahy

Jakékoli úvahy o konkrétních řešeních problematiky životního prostředí, by proto měly být založeny na vyjasnění si vztahu k přirozenému světu, tedy k přírodě, která nám podle Bible byla dána do vínku jako Boží dar ku spravování a moudrému užívání. Oblast „světa“ se nám tedy pro tuto chvíli zužuje na svět jako stvoření či přírodu (kam samozřejmě patří i člověk jako součást tohoto světa), která je jaksi „před námi“, tedy ještě nepřetvořená. Tím nemyslím panenské oblasti deštných pralesů nebo ledovců, kam nevkročila dosud lidská noha. Nejde totiž o geografii. Jde pouze o způsob nazírání okolní přírody nikoli jako prostředku, ale jako cíle (pšeničný klas je krásná rostlina a nikoli „pícnina“, kráva zase autonomní živočich a nikoli „masný skot“). S čím se tedy setkáváme ve fenoménu světa?

Pojem světa

Téma vztahu člověka a světa bývá zpracováváno nejrůznějším způsobem. Hlavním kritériem je zde význam slova „svět“. Může znamenat svět kulturní, svět přírody, svět chápaný sociologicky apod. Nyní mi jde o nejširší význam slova „svět“, tedy o celek, který nás obklopuje, a jehož jsme sami součástí. Člověk a svět nejsou dva nezávislé subjekty (resp. subjekt a objekt), které spolu mohou a nemusí navazovat kontakt. Člověk je součástí světa a z tohoto rámce se nemůže vymanit . Je přitom jistý rozdíl mezi světem přirozeným, přírodním a světem přetvářeným člověkem, tedy světem kulturním. Ty skutečnosti okolo nás, které nejsou naším dílem, a které tu byly dokonce dlouho před příchodem člověka jako druhu, jsou totiž základem pro tvorbu nebo aspoň předávání skutečností světa kultury. Jejich existence je na tvůrčím zásahu člověka nezávislá. Přírodní zákony nepodléhají lidské vůli, stejně jako jí nepodléhá primární struktura litosféry i biosféry. Naproti tomu je oblast kultury (kam patří nejen umění, ale i jakékoli projevy lidské společnosti – tedy styl života, bydlení, zacházení s přírodou apod.) výsostně lidskou sférou, která vzešla ze svobodné tvorby člověka. Současné problémy životního prostředí jsou v podstatě otázkou, nakolik je ona druhá, kulturní sféra v souladu se sférou první, tedy s přírodou. Nakolik ji harmonicky doplňuje a rozvíjí, nakolik ji naopak křiví a ničí.

uchylove

Pamatujete si ještě na Úchylnou čtyřku? Z té zbyl ve vile jen Vladko a pátý přijatý člen Emil. Tato svérázná skupina už delší dobu nevykazovala žádnou činnost, ale v úterý pravděpodobně nastala nějaká konstelace hvězd, která ji vyvolala ze záhrobí a donutila spáchat spoustu úkolů okořeněných notnou dávkou perverze. Pokud štáb tlačí VyVolené do úkolů s erotickým nádechem, moc se jim do toho nechce. Ale když s něčím přijdou sami, jdou mnohem dál za hranice, které by jinak asi nepřekročili.

ze zivota

#moje
To teda tvoje neni !!
A neni to moje ?
Neprivlastnuj si moje veci !!
#nespim
Nelzi mi do oci(monitoru) !
A kdo te vzbudil ?
To je dobre, ze nespis.
#exit
Do you speak English ?
Ty velky anglican.
Ty umis anglicky ?
#quit
Do you speak English ?
Ty velky anglican.
Ty umis anglicky ?
#ha
Cemu se tak blbe tlemis ?
Netlem na betlem.
Nesmej se nebo mi praskne monitor.

ach jo

voole to je zase dneska den... cely jsem ho stravil z nostalgie ve svem byvalem zamestnani a nioc moc. V autrobusu me chytlo chcanoi a musel jsem to vydrzet ctyricet minut a pak jsem podstoupil rychlostni beh do parku, kde jsem pokropil kericky. dorazil jsem domu. tam normal. ale prave ted jsem se silene prezral mrkvovyho salatu a boli mne bricho. takze s vama koncim a jdu srat. mejte se tu stejne blbe jako ja. cus

depka

Třeba na mě začnou rodiče řvat.Pohádám se s přítelem.Ve škole dostanu pětku.Kámoška má jinej názor.A už bliju.Nejsem bulimička,nestrkám si prst do krku.Prostě bliju sama od sebe.Začala jsem se poškozovat,a blití přestalo.Pak jsem s tím ale skončila,a bylo to zpátky.Mám asi slabý nervy,ale k psychologovi ani psychiatrovi nechcu,už mi jednou napsali nějáký antidepresiva,ze kterejch jsem rovněž blila.Když mám blbou náladu,klidně se pobliju z jednoho piva.Přes to všechno jsem nemožně tlustá.Co s tím??!

cernobile

S pozoruhodnou informací přišlo loňské listopadové číslo časopisu Svět psů: Bílí pejsci jsou daleko hodnější než černí! Autor podepsaný jako Welt, který chová už třicet let německé ovčáky, potvrdil pozorování ostatních chovatelů, totiž že tmavší ovčáci obstojí i tam, kde světlejší ovčák zdrhne.Ne že by tedy přiváděl své pejsánky do takto vyhrocených situací, stačilo mu, když viděl, že z klubka štěňat se k matčinu struku téměř vždycky jako první prohrabou ti tmavší. Takze berte jen cerny