Krása jako transcendens

Pojem krásy se spojuje s oblastí estetiky, která se obvykle zaobírá díly lidskými, a to především uměleckými. O tuto oblast v následujících úvahách nejde. Jde o krásu přirozeného světa jako celku. Nejprve proto věnujme pozornost tradiční nauce o transcendentálních pojmech, která představuje vhodné východisko pro spojnici mezi krásou a řádem věcí ve světě.
Transcendentální pojmy jsou aristotelskou myšlenkou , která našla rozvinutí ve scholastické filosofii . Jsoucno je ten nejobecnější pojem, protože zahrnuje vše, co jest. Týká se tedy naprosto všeho, přesahuje (transcenduje) všechny kategorie a třídy. Proto je to pojem transcendentální. Kromě pojmu jsoucna existují i jiné pojmy, které mají stejně jako pojem jsoucna, onen transcendentální charakter. Jsou to například „jedno“, „dobré“, „pravdivé“ nebo „krásné“. Vypovídají se o všem, co jest (o každém jsoucnu) a jsou tudíž s pojmem jsoucna zaměnitelné . Jinak řečeno, vše, co jest, je dobré, pravdivé, jednotné a také krásné. Tyto termíny jsou samozřejmě ontologické a nikoli například morální. Příkladem může být například ďábel, který v křesťanské teologii není ryzí zlo, ale je to bytost dobrá (anděl, ba dokonce jeden z nejvyšších a nejlepších andělů), který se ovšem zvrhl. I nyní, přestože je morálně naprosto zlý, je na něm dobrá aspoň jeho existence, která je přece darem Božím. Zlo totiž nemá vlastní existenci, pouze parazituje na dobru. Je nedostatkem povinného dobra (remotio boni privative accepta) . Pak je zřejmé, že čím je něco dokonalejšího, tím v horší věc se může zvrhnout, tím více zlého napáchá.
Krása bývá definována jako dokonalost, jejíž nazírání působí potěšení. Je jakýmsi doplněním a rozvinutím ostatních transcendentálií: dobra, jednoty a pravdy. Proto se o kráse mluví také jako o splendor ordinis nebo splendor veritatis.