Kvalita kosti

Dětská kost je mnohem pevnější, pružnější a více resistentní na násilí. Tento fakt je dán poměrem organické a anorganické kostní hmoty a rychlými přestavbovými změnami na skeletu v závislosti na zátěži a podmínkách vývoje skeletu.
Tak je možné u dětského organismu zachytit zcela pro dětský věk typické zlomeniny , které se v dospělosti prakticky nevyskytují –zlomeniny vrbového proutku či torus zlomeniny.
Na druhé straně v určitých místech je kost ztenčena a dochází ke zlomeninám , které se po maturaci organismu vyskytují řídce(suprakondylická zlomenina humeru, zlomeniny klíční kosti). S tím možná souvisí i další diference v oblasti pohybového aparátu mezi dětským a dospělým organismem – změny v charakteru vazivové tkáně.

Korekce prostorových odchylek.

Mnoho autorů se zabývalo tímto příznivým fenoménem hojení dětského skeletu. Dochází k úpravě postavení zlomenin, k její korekci. Podílí se na tom aktivita růstových zon obou stran kosti a kdy v souvislosti se zátěží dochází k nestejnoměrné aktivitě jednotlivých částí růstové ploténky Negativní roli růst hraje ovšem u zlomenin v oblasti metafys, kdy jejích hojením dochází k samozřejmé hyperemisaci, která se dotýká i blízké růstové zony. Tím dojde k zrychlení růstu a prodloužení poraněné končetiny. Odhadnutí tohoto přerůstu je prognosticky velmi obtížné.
Při poranění periostu může dojít i k nesouměrnému růstu a uhlové deformitě končetiny , jejíž vysvětlení je v několika teoriích a znamená poměrně vážný následek úrazu

Existuje další dělení poranění epifyz, které velmi pečlivě rozpracoval Ogden, rozdělil poranění fyz na 9 typů s celou řadu podtypů které jsou typické pouze pro jednotlivé anatomické oblasti. Pro běznou praxi toto dělení nemá větší význam.


S poraněním epifyzy souvisí i další typický termín v traumatologii adolescentního věku tzv. přechodné zlomeniny , kdy v souvislosti se změnami epifyzy v dospívání může dojít k atypickým obrazům poranění v oblasti metafyz a epifyz.
Vzhledem k tomu že tato zona degenerace se nachází za germinativní zonou směrem k diafyse, nemusí dojít k narušení procesu růstu (proliferace) a tím nemusí být narušen růst kosti do délky.
Růstem kosti do délky může po traumatu dojít k změnám ve stavbě kosti, které mohou být pro organismus příznivé ( korekce prostorových odchylek ) i nepříznivé (přerůst délky kosti).

Růst kosti
Růst kosti je zabezpečen persistencí tzv. růstové ploténky – epifyzy, kde dochází k posunu kosti do délky, díky proliferaci chrupavčitých buněk v tzv. germinativní zoně. Tyto bunky hypertrofují , kalcifikují a degenerují a postupně jsou nahrazovány osteoblasty a následně produkujícími normální kostní hmotu . V oblasti degenerace je epiphysa vulnerabilní a může docházet k jejímu narušení- k tzv. epipfyzeolyze či epifyzeofraktuře (viz str.). Tento typ poranění je zcela typický pouze pro dětský věk.
Typisaci jednotlivých poranění fyzy nejlépe rozdělili Salter a Harris na 5 skupin, vycházeje z předchozího dělení Aitkenova.
První dav typy jsou typické epifyseolysy. Kdy se uvolňuje celá fyza od diafysy (I. typ), či s malým metafysárním úlomkem (Thursten - Hollandův trojúhelník).
Epifyseolysa s rozlomením uvolněné fysy je vlastně epifyseofraktura a je zařazena dle Salter Harrise jako III.typ. Dojde li k celému rozlomení fysy i s metafysárním úlomkem jedná se o transepifysární zlomeninu ( IV. typ). Existenci posledního typu někteří autoři popírají, jedná se totiž o plošnou kompresi a porušení celé fyzy (V.typ). Toto dělení ukazuje nejen určité terapeutický náhled, ale rovněž i prognosu poranění. Zatímco první dva typy je relativně jendnoduché zreponovat a konservativně léčit bez velkého nebezpečí poškození dalšího růstu, zbývající dva typy je nutné řešit věšinou operačně a fysu stabilizovat osteosynthesou při dodržení pravidel neporušení fyzy.
Dle prognostického hlediska Weber rozdělil poranění na typ A s prognosou dobrou , což jsou první dva typy epifyseolyz Salter – Harrisova dělení a typ B s prognosou pochybnou , což jsou typy III.i IV. Salter Harrisova dělení.

Traumatologie

Poranění pohybového aparátu se dělí na poranění jednotlivých funkčních částí tj. poranění kostí, kloubů a jejich adnex,svalů a šlach.

Patologické obrazy poranění jsou různé. U všech funkčních částí může dojít k kontusi s obrazem pohmoždění tkáně s hematomem.
U kostí se jedná o kontuse a hlavně zlomeniny. Jejich obraz je různý od pouhých fissur až po tříštivé, otevřené, ztrátové zlomeniny. Poranění kloubů dle závažnosti od lehké distorse, kdy se jedná spíše o distensi kloubního pouzdra a vazů přes těžkou distorsi i s možnými trhlinami vazivových struktur až po luxace a luxační zlomeniny jako nejzávažnější poranění kloubu.
U svalů je nejzávažnějším poraněním ruptura svalu v spojení sval šlacha či ve vlastní svalové mase. Zvláštní poranění jsou svalové hernie a hematomy ve svalu. Šlachy bývají poraněny tak , že dochází k jejich rupturám buď přímo v průběhu šlachy nebo v místě úponů.
Dle patologicko-anatomického obrazu se indikuje terapie tak aby zhojení poranění bylo co nejrychlejší, efektivní a bez následků.
Poranění pohybového aparátu u dětí se výrazně liší od poranění pohybového aparátu dospělého organismu. Tento rozdíl je dán rozdíly v anatomii, fysiologii a patofysiologii dětského a dospělého organismu. Z toho vyplývá, že i odpověď na podnět, jakým je trauma ,je u dětského organismu jiné, než u organismu dospělého.
Důvody této diference tkví především tom, že dětský organismus roste / Stryhal/, mění se v čase i fysikální vlastnosti pohybového aparátu se mění v souvislosti s růstem. S tím jsou spojeny další změny, které jsou charakteristické pro klinický obraz poranění a jeho fysiologické a patofysiologické chování .
Diference dospělého a dětského pohybového aparátu je dána tedy především
1. růstem kosti
2. její kvalitou
3. vazivový aparátem
4. svalovým aparátem
5. cévním zásobením