Velice

důležitou skutečností pro vysvětlení krásy v přírodě je světlo. Krásu diamantu (v kontrastu s chemicky totožným uhlím) vytváří hra světla na vybroušených ploškách. Hmota a světlo zde interagují, zůstávají nesmíšené, ale spolupůsobí a jsou ve vzájemném vztahu. Světlo, jakožto cosi nad-hmotného, prozařuje hmotu a dává jí krásu. Vztah ilustrovaný příkladem diamantu a světla je pak vyjádřením vztahu hmotného a nehmotného principu obecně.