To pak dodávalo

oné tváři skutečné ďábelskosti – na jedné straně naprostá dokonalost a krása, která je obrácena zcela naruby onou disharmonií. Z krásy se stává ďábelský pohled, z něhož mrazí. Jiným příkladem je líčení, které nacházíme v knize C. S. Lewise Ta obludná síla. V místnosti s orwellovsky znějícím titulem „Sál objektivity“ se nacházejí obrazy, které přitahují zrak svou dokonalostí, krásou a harmonií. Problém je v tom, že právě ona harmonie (jak geometrická, tak obsahová) je narušena, a to tak nenápadně, že je to na první pohled nepostřehnutelné. Člověk ji však jaksi podvědomě cítí a je nucen zírat na obraz a snažit se najít to, co tam takříkajíc nesedí. V takovém „sále objektivity“ je pak přímo nucen neustále studovat okolí a trápit se hledáním něčeho, přičemž si vlastně ani neuvědomuje co přesně hledá. Za zmínku také stojí velkolepá mytologoie J. R. R. Tolkiena Silmarillion, kde jsme v úvodní části svědky „hudby Ainur“, což je vlastně mýtus o stvoření světa zpěvem božských bytostí a o následcích kakofonie, kterou do této harmonie vnesl jeden z bohů. Tyto příklady možná pomohou nahlédnou souvislost krásy, dobra a řádu lépe, než další rozvíjení abstraktních filosofických úvah.