V oblasti

náboženské, o kterou jde Solovjovovi nejvíce, je krása dána právě světlem milosti Boží, která se nejlépe projevuje v člověku. Jak už bylo řečeno výše, člověk je proto také bytostí nejnáchylnější k ošklivosti, k popření této božsky darované krásy. Solovjov sám uznává, že zvrhlý člověk je mnohem odpornější než sebevíce ošklivý tvor. Zvrhlý člověk totiž zatemňuje světlo, které ho činí krásným, odmítá být ztělesněním ideje.