A tak tedy mají tyto verše znít přesněji takto

„ Dostal-li ses s bratrem anebo sousedem pro nějakou malou věc do sporu a on vystoupil prudce proti tobě,pak nebuď ty ještě prudší, nýbrž podej mu vlídně ruku a vyrovnej se s ním v pokoji,aby staré přátelství bylo mezi vámi opět oživeno!“
(Jak se také již u praotců říkalo: Rána sem, rána tam, jen když z toho kyne užitek vám! - - Máš-li však úmysl, v němž láska se skrývá, pak již z toho užitek bývá!)
O políčku není v tom tedy řeči' tím bych byl totiž propůjčil silnějšímu právo, aby svého slabšího bratra anebo souseda obsloužil, kdykoli by se mu zlíbilo nejen jedním, nýbrž dvěma políčky: a právě tak se to má i se sporem o sukni, aby se tedy této při o sukni správněji porozumělo.Třeba být aspoň zpola obeznámen se židovskými zvyky rodinnými a obyčeji. mezi nimi bylo od starodávna obyčejem a užívanou formou, že když někdo v době, kdy neměl obyčejně peněz, ani domácích prodejních zvířat, potřeboval sukni anebo plášť, anebo zároveň obou částí oděvu tohoto, zašel k tomu či onomu krejčímu své obce anebo osady,vyložil mu své postavení a určil mu platební lhůtu. Tu se však velmi často stávalo, že mnohý buď nemohl anebo velmi často také nechtěl dodržet platební lhůtu,a dodavatel sukně a dodavatel sukně a pláště byl sice povinen čekat mu ještě až k nejbližší druhé, ano i ke třetí a poslední lhůtě - ale na malý úrok, - až konečně uplynula lhůta třetí a poslední. Po třetí lhůtě měl dodavatel pláště a sukně právo, požadovat to,co smluvil s tím, komu byl plášť a sukni dodal a tu došlo před soudcem nezřídka to vše velmi prudce. Dodavatel sukně chtěl, co mluvil, vlastník sukně a pláště však uváděl všeliké důvody,pro něž nemůže ani po uplynutí třetí lhůty uspokojit svého věřitele. Pro tento případ byl u Židů zákon, že v případě skutečné platební nezpůsobilosti byla obec povinna odškodnit dodavatele oděvu a tím ho udržet výdělečně způsobilým , nato však měla právo časem se na onom placení-neschopném obyvateli obce odškodnit, kdyby zpozorovala, že se stal způsobilým placení, leč mezi deseti těmito dlužníky často sotva jediný chtěl platit a každý dovedl uvést obci všemožné důvody pro svou stálou platební neschopnost, tím docházelo v takové obci často k léta trvajícím rozporům a jednou jsem byl tázán na to, co by tu bylo po právu, aby se čelilo těmto zlům, a tu jsem právě řekl: Nejlepší a nejúčinnější prostředek t záleží v tomto: Předně být úplně počestný a poctivý podle zákona Mojžíšova, podle něhož nemá nikdo dychtit anebo požadovat, co jest bližního, jelikož však tu jde o spor o sukni, pak ať platí pro dlužníka i věřitele toto: Aspoň jednou až dvakrát se raději sukně vzdát a nakonec také ještě pláště, nežli uvádět veškerou obec do mnohých neužitečných sporů a rozmíšek.

K POLÍČKU A PLÁŠTI ATD.

Skrze téhož 21. března 1864
Co se týče evangelia. Matoušova kapitola 5. verš 59 v němž se praví,aby neodpírali zlu, nýbrž dal – li by někdo někomu políček, nemá mu splácet políčkem“ atd.
„A chce-li se s tebou někdo soudit o tvou suknici, přidej mu také raději ještě plášť“,jest poznamenat toto:
Jestliže někdo jen poněkud jasně myslí, pak zajisté pozná na prvý pohled,že se nemá a nemůže ani zdaleka použít toho,co jsem tu řekl ve smyslu hmotném' neboť toto jsem sice řekl příležitostně, když jsem byl tázán, zda ustanovení Mojžíšova byla zrušena mým kázáním o čisté lásce já však jsem řekl:“Já neruším ani písmene ze zákona a plním jej potud, pokud v sobě obsahuje lásku./ Jako absolutního ducha pravdy./
Je sice pravda, že Mojžíš řekl starým: Oko za oko, zub za zub a kdo někoho zabije, ať je také opět smrtí potrestán, ale mezi vámi, mými učedníky, má tomu být jinak“'a právě tu jsem dal příklad o políčku a o sporu týkajícím se právního vlastnictví sukně,což ovšem nebylo zcela správně sepsáno a k tomu přišly ještě nepřesné překlady z hebrejského jazyka do řečtiny do řeči římské a dlouho potom z těchto tří prve jmenovaných řečí teprve do němčiny, která byla v té době, kdy se překládalo,ještě velmi chudá na slova a pro mnohý výraz v oněch třech jazycích neměla svých vlastních slov, aby je správně vyjádřila.

A na cimbuří chrámu

/ také právě jen v duchu/: Máš sloužit jedině Bohu a nepokoušet Ho tak,jako jsi Ho kdysi pokoušela jako člověk na světě a na vrcholku hory, kde duch tohoto zlého krále Mně sliboval všechny říše, nad nimiž měl kdysi vládu, kdybych mu vzdal božskou poctu' načež jsem ho pak od Sebe odstranil. Neboť duch anebo duše tohoto krále zcela podobná duchu aneb duši babylonského krále Nabukadnezara, jenž to, co potvrdil svým jménem, od svého lidu též požadoval pod ztrátou života.Jeho jméno však praví:“Mimo mne, cara není Boha!“ Mně se musíte klanět a jako svého Boha drahocennými obětmi nanejvýš uctívat. “Že jsem dal tomuto Nabukadnezarovi zcela zvláštní consilium abeundi, to najdete a dočtete se v Písmu. Takový člověk aneb duch nezasluhuje také nic lepšího nežli ono : “Odstup ode Mne Satane, v této podobě mně již nikdy na oči nechoď!“ Tato krátká poznámka může vám ještě posloužit jako opravné vysvětlení k Mému čtyřicetidennímu a nočnímu postění na poušti a k onomu ďábelskému pokoušení' a nyní se můžete objevit s jiným evangelickým rozporem. Já jej opravím.

K pokoušení ďáblem na poušti,

na cimbuří chrámu a na vrcholku vysoké hory, v evangeliu se vyskytujícím, nechť poslouží ještě následující, k úplnému poznání této pro veškerý svět mystické záležitosti, která se však nemá brát a chápat v přirozeném, nýbrž pouze v duchovním smyslu.(dáno po některých pochybnostech).
V oné době 40 denní přípravy na Můj učitelský úřad jsem dopustil, aby ten či onen den se ke Mně přiblížili všelijaké dobré a také špatné duše zemřelých lidí a přednesly své prosby. Ke konci této audience duchů přišla ke mně též jedna duše z pravěku,byla kdysi velmi zlým a zlomyslným vládcem a pronesla ke Mě známá v evangeliu zaznamenaná slova a vytkla si právě v duchu ony tři věci.Proto jsem pravil této ještě velmi ubohé duši, která kdysi také jako člověk kráčela po Zemi a jednala jako člověk:Ne samým chlebem živ je člověk, nýbrž také každým slovem,které vychází z úst Božích.

Prvý lidský pár

nepotřeboval také žádného vejce, z něhož by se vyklubal. Člověka jsem uvedl tak jako každého jiného tvora hned, hotového do tohoto hmotného světa a to zároveň s propůjčením nápotomní schopnosti dalšího rozmnožování (in infinitum), kterýžto akt je mnohem přirozenějším, nežli kdybych byl na této Zemi nakladl dříve samá vejce, z nichž by se byli slunečním horkem vylíhli tvorové všeho druhu. (pozn.in infinitun = do nekonečna)
Myslím, že tím vám bude také jasné co do druhé otázky, a že tedy není třeba už nic dalšího o tom čtyřicetidenním a nočním postění a o Mém pokušení ďáblem na poušti. To tedy nyní postačí a příště si povíme opět o jiném, s čistým rozumem a s čistou myslí nesouhlasícím textu evangelií. Amen.

Podobné otázky,

které by tu i tam časem mohl nadhodit nějaký velemoudrý učenec se dosti podobají onomu sporu starých, světských nesmyslných mudrců, kteří nadhodili tuto veledůležitou otázku: „Co stvořilo Božství dříve, vejce anebo slepici ? Neboť bez vejce nemůže na svět přijít ani kohout ani slepice a bez kohouta a slepice však nemohlo by být uvedeno do světa žádné oplodněné vejce?! “Já Se však naproti tomu táži: Bylo třeba ke zrození nějakého Centrálního anebo jiného Slunce anebo Země též předchozího vejce? - Kdo tedy tyto velké věci dovede vyvolat ze Sebe, Tomu vysoká učenost lidí tohoto světa též dovolí - vyvolat v jsoucno buď napřed vejce anebo kuřata s kohoutem.

A k tomu účelu se hodí také evangelia ve smyslu hmotném anebo literou odporující, čistého ducha přece jen obsahující a každý Mnou jen poněkud osvícený může si jej nalézt.
Co se však týče tak zvaných prostých lidí, kteří ve své slepé prostotě mají podobně jako děti, mosaznou hrací známku za opravdový dukát, neškodí jim to, neboť přece víte, že v domě otce Mého je velmi mnoho příbytků a škol, v nichž takovéto zde duchovně zchudlé duše budou moci dospět a také dospějí k pravému světlu, a v tom spočívá také důvod,proč mám a chovám trpělivost s tak zvanými nerozumnými a nesmyslnými místodržitelstvími Božími na této zemi, avšak zde má nicméně vše svůj čas a své trvání: co dnes ještě kvete a trvá, může zítra již uschnout a zajít ! To by tedy byla odpověď na prvou otázku.
Druhá otázka pak záleží v tomto: Jak jsem mohl Já nejvyšší moudrost od věčnosti, mít se Sebou Samým, jaksi Mne Samého zkoušející poradu, jakým způsobem by mohli všichni ve hmotě vázaní duchové co nejúčelněji přejít do svobody a samostatnosti? Nuže, odpověď na tuto druhou otázku zdá se být ovšem obtížnější nežli na otázku prvou Já však pravím: Cožpak jsem Si Já, věčně nejvýš moudrá Bytost, také někdy mohl dopřát toho potěšení, abych Se při velkých a důležitých záležitostech týkajících se stvoření poradil se svou vnitřní Láskou /Svým Otcem/, jak by bylo to či ono lepší a účelnější? Taková porada je zvýšenou blažeností jak pro Mne tak i pro všechny Mně podobné nejvýš moudré andělské duchy v celé nekonečnosti !
Slouží-li hlubší přemýšlení dobrému a moudrému člověku této země o velmi důležitém předmětu již k velkému ho oblažujícímu potěšení, proč bych měl Já pak Pratvůrce všech nesčíslných myšlenek a přání v lidech a andělech zcela postrádat potěšení božsky myslit ?!
Já bych mohl na Zemi vše zařídit tak, aby plody, které tu dozrávají teprve ponenáhlu, padaly buď již zralé na zem jako déšť,kroupy a sníh a jako padala kdysi Izraelitům mana na poušti, anebo aby plody na stromech a keřích dozrávaly aspoň ode dneška do zítřka. Já však myslím,že podle Mého úradku bylo vše na této Zemi co nejlépe zařízeno tak, jak to právě je už zařízeno. A lidé mají konečně z kvetoucího stromu zrovna tak velkou radost, jako ze stromu, na němž visí již zralé ovoce.

Jako je tomu zde, kde vše má svůj užitek a účel, tak mají také na této Zemi užitek a účel mnozí bludaři a pověrčiví lidé, neboť kdyby byli všichni jak již přicházejí na svět, osvícení jako archanděl Rafael, avšak přitom ještě obtíženi svými lenivými těly, pak by se také nikdo nehnul, aby o něčem přemýšlel a se namáhal hledat a nalézat čistou pravdu, nastala by tu brzy všeobecná letargie (ztrnulost), ježto by nikdo nikomu nemohl prospět anebo škodit: takto však lidé, jasnějším rozumem nadaní,se teprve hloupými náležitě rozhorlují, aby hlouposti a temnotě, čím více se tyto hrozí šířit, tím horlivěji, usilovněji a důrazněji čelili a mají tak velkou radost z toho, přivedou-li svou horlivostí mnoho slepých ťulpasů na cestu světla.