A tak tedy mají tyto verše znít přesněji takto

„ Dostal-li ses s bratrem anebo sousedem pro nějakou malou věc do sporu a on vystoupil prudce proti tobě,pak nebuď ty ještě prudší, nýbrž podej mu vlídně ruku a vyrovnej se s ním v pokoji,aby staré přátelství bylo mezi vámi opět oživeno!“
(Jak se také již u praotců říkalo: Rána sem, rána tam, jen když z toho kyne užitek vám! - - Máš-li však úmysl, v němž láska se skrývá, pak již z toho užitek bývá!)
O políčku není v tom tedy řeči' tím bych byl totiž propůjčil silnějšímu právo, aby svého slabšího bratra anebo souseda obsloužil, kdykoli by se mu zlíbilo nejen jedním, nýbrž dvěma políčky: a právě tak se to má i se sporem o sukni, aby se tedy této při o sukni správněji porozumělo.Třeba být aspoň zpola obeznámen se židovskými zvyky rodinnými a obyčeji. mezi nimi bylo od starodávna obyčejem a užívanou formou, že když někdo v době, kdy neměl obyčejně peněz, ani domácích prodejních zvířat, potřeboval sukni anebo plášť, anebo zároveň obou částí oděvu tohoto, zašel k tomu či onomu krejčímu své obce anebo osady,vyložil mu své postavení a určil mu platební lhůtu. Tu se však velmi často stávalo, že mnohý buď nemohl anebo velmi často také nechtěl dodržet platební lhůtu,a dodavatel sukně a dodavatel sukně a pláště byl sice povinen čekat mu ještě až k nejbližší druhé, ano i ke třetí a poslední lhůtě - ale na malý úrok, - až konečně uplynula lhůta třetí a poslední. Po třetí lhůtě měl dodavatel pláště a sukně právo, požadovat to,co smluvil s tím, komu byl plášť a sukni dodal a tu došlo před soudcem nezřídka to vše velmi prudce. Dodavatel sukně chtěl, co mluvil, vlastník sukně a pláště však uváděl všeliké důvody,pro něž nemůže ani po uplynutí třetí lhůty uspokojit svého věřitele. Pro tento případ byl u Židů zákon, že v případě skutečné platební nezpůsobilosti byla obec povinna odškodnit dodavatele oděvu a tím ho udržet výdělečně způsobilým , nato však měla právo časem se na onom placení-neschopném obyvateli obce odškodnit, kdyby zpozorovala, že se stal způsobilým placení, leč mezi deseti těmito dlužníky často sotva jediný chtěl platit a každý dovedl uvést obci všemožné důvody pro svou stálou platební neschopnost, tím docházelo v takové obci často k léta trvajícím rozporům a jednou jsem byl tázán na to, co by tu bylo po právu, aby se čelilo těmto zlům, a tu jsem právě řekl: Nejlepší a nejúčinnější prostředek t záleží v tomto: Předně být úplně počestný a poctivý podle zákona Mojžíšova, podle něhož nemá nikdo dychtit anebo požadovat, co jest bližního, jelikož však tu jde o spor o sukni, pak ať platí pro dlužníka i věřitele toto: Aspoň jednou až dvakrát se raději sukně vzdát a nakonec také ještě pláště, nežli uvádět veškerou obec do mnohých neužitečných sporů a rozmíšek.