Ozeáš 5.10. „Knížata Judská jsou podobná těm, kteří posunují hranice, proto vyleji na ně jako vodu oheň Svůj.“
Amos 7.6.: „Tu litoval Pán také toho a Pán řekl:Ani to se nestane!“
Micheáš 4.6.:“ V téže době, praví Pán, shromáždím kulhavé a dám zapuzené do houfce a ty, které jsem soužil.“
O těchto přítomných zvolených textech, které se sešly jakoby náhodou, dal nám Pán skrze Svého sluhu toto vysvětlení:
Abyste mohli zcela dokonale porozumět těmto textům, které mají skutečně již opět tu největší důležitost, musíte napřed vědět, co se tu rozumí knížaty judskými: a pak, co se tu opět rozumí výrazem posunovat hranice.
Knížaty se tu nerozumí jaksi královští potomci, nýbrž lidé, kteří užívají Mého slova buď způsobem prorockým vnitřně živě, anebo způsobem kněžským vnějšně podle litery.
Nuže hleďte, Mé milé dítky,jestliže pak tací, jacíkoli vlastníci Mého slova nakládají s ním podle svobodné vůle v té či oné věci právě s tímto Mým velkým pokladem proti Mému božskému úmyslu samolibě,podle svého dobrozdání, jestliže první přiměšují k Mému slovu své vlastní slovo a druzí převrací smysl slova, jež ti je napsáno,,panovačně a zištně v ono přirozené a světské, pak pošinují hranice, to jest hranice Mého věčného řádu,proto také vyleji na ně svůj hněv jako vodu, neodeberou-li se zpět do určitých hranic božského řádu.
Co však je tento Můj hněv, který na taková zpronevěřilá knížata Jutská neboli na ty, kteří zištně nakládají s Mým slovem, vždy jistě jako velký kalný vodní příval vylévám ? Hleďte, je to vždy jistě se dostavující úplná slepota jejich srdcí: proto jsou tu pak jako šílení, slepí a hluší a svými zatvrzelými srdci nic nepociťují, se zdánlivě otevřenýma očima nic nevidí a ušima nic neslyší a nechápou ,co je tu ducha lásky a všeho života z ní.
I když také vnějšími tělesnými smysly čtou Mé psané slovo, přece z něho naprosto nic nechápou, protože jsou v Mém hněvu.