Jelikož však Gilead je Můj a Manasse Můj, tu je Efrain, jako světlo lásky ovšem síla vší moudrosti, kterouž jest Má Hlava a Juda vpravdě kníže ve mně,čímž je živé slovo lásky od věčnosti,jímž byly všechny věci stvořeny a jež se začalo skrze Davida vylévat na Zem. Hleďte, Mé milé dítky,zda nemá tento verš, zejména počínaje Efrainem, mnohem moudřejší smysl, nežli jak se jeví podle zevnějšku v liteře?
Tak se právě také zde stává v desátém verši pod slovem Moab nejpokornější láska, která je jako lítost v lidském srdci, hrncem na prádlo- a střevíc, kterýž jest ono přirozené světské,vrhnu na Edem,jímž je noc smrti-a Filišten jásá Mně vstříc, anebo očištěná láska se sjednocuje se Mnou.
Je-li však nyní očištěná láska jedno se světlem a uzavřela-li toto světlo v sebe, jež je jediným vůdcem všech věcí, pak je zde v jedenáctém verši položena zdánlivá otázka, proč je světlo uzavřeno v lásce, totiž: Kdo mne povede do opevněného města ? A kdo mne dovede až do Edem ? Ale v této zdánlivé otázce je tu již zjevná odpověď,-rozumíte-li pod slovem “Kdo“ Mou lásku a slovem “Mne“moudrost a slovy “opevněné město“ dobře připravené srdce a slovem “Edem“ pak srdce, kteréž je zcela naplněno světskými věcmi a tedy také vším, co je smrtí.
Jako však je tomu s otázkou jedenáctého verše, právě tak je tomu se spíše vysvětlující otázkou verše dvanáctého, totiž: Neučiníš toho, Bože, který nás zavrhuješ a nevytáhneš, Bože, na vojsko naše? Což srozumitelně značí tolik jako: Ty světlo lásky, Mne povedeš v době, kdy Já sestoupím na Zemi: nevytáhneš sice za moci světla, nýbrž vytáhneš na naše vojsko,jímž je síla věčné lásky.