Když dále květ již zcela opadl a přibývá a vzrůstá tělo plodu, anebo zvláštní slupka, v níž je plod ukryt, tu je vnitřního plodu, v němž je uzavřeno ono On, vždy ještě málo vidět, začne-li se však slupka, jakožto druhé tělo také zmenšovat, tím, že usýchá a tedy odumírá, pak teprve vzrůstá a zraje ono vnitřní „On“, jest je živý plod v tom poměru, jak se menší vnější já.
Nuže hleďte, že zde napřed život duše a ducha musel působit na venek, viděli jste u květu a u potomní slupky plodu, že však při tomto životě navenek nemá zůstávat, mohli jste zajisté pozorovat na zániku květu a konečně na zániku slupky. Pochopí-li někdo náležitě toto podobenství, pak mu nebude příliš zatěžko nalézt Jana v sobě.
Hleďte, toto je tedy Jan: Čte-li někdo slovo od počátku do konce, četl je nejprve očima, pak ústy a rovněž i ušima.
Hleďte, konal-li to s velkou pozorností, pak byli zajisté duše a duch obráceni navenek a dávali pozor na tělo, jak přijímáte slovo co do litery. Hleďte neníliž to květ ? Co se však děje potom,když bylo již slovo přečteno ? Pohleďte jen na květ, když jarní vánek začne pomalu pohybovat jeho kalichem, zda tu nepadá oplodňující pyl s vnějších menších prašníků tyčinek na samičí bliznu, čímž je pak teprve položen do sotva viditelné vznikající slupky nový zárodek života k vytvoření vnitřního plodu ? Hleďte, to je přijímání slova do vnitřního citového života. Zapustilo-li tu slovo kořeny, pak začíná růst a stává se větší a větší a takovým způsobem tvoří nejprve tělo, to jest tělo pokání, do kterého pak přešlo vše z těla vnějšího toto tělo je pak vlastní Jan.
Ale netázal by se tu snad někdo, pročpak má toto ušlechtilé tělo také začít opět se menšit a co je ono „On“, jenž tím má vzrůstat? Hleďte, vyrostlo-li slovo v životě citu, co se tu stává čilým, anebo kam míří cit ? Může si cit sám postačit, nebo zda nemusí mít jiný předmět, kterého se uchopí a konečně zcela přejde do něho?