Kde vyplývá při takové nauce onen strašný příští soud, ve kterém se oni dva, vám známí evangelisté pomsty, totiž Rabbas místo Matouše a Teofilus místo Lukáše, tak mnoho provinili proti Mé Lásce a moudrosti ?
To největší a hrůzu nanejvýš budící se však teprve stalo po velkém církevním shromáždění v Niceji, jak se strany řeckých, ještě však spíše římských patriarchů, neboť vynaložili veškeré úsilí aby dílem z pohanského tartaru a dílem ze starého židovského šeólu propůjčili poslednímu soudu, očistci a peklu ty nejživější zprávy a učinili ze Mne v jedné osobě známé vám“Aaka,Minosa a Rhadamana, kteří vykonávali nad dušemi zemřelých záhrobní úřad soudcovský, podle toho bych nyní musel nejvýš neúprosně a nemilosrdně soudit, odsoudit a na věky do pekla proklet vše, co se nepodrobuje nařízením a rozkazům tak zvaného “svatého otce“ v Římě.
Myslím, že jsem vám tímto dostatečně řekl, že ani Já, ani kterýkoli z Mých pravých evangelistů, nejsou a nemohou být všeho toho vynálezci a učiteli, neboť nemohu přece Já Sám o Sobě tvrdit, že jsem dnes největší láska a slitování a zítra největší pomstychtivost,nejneúprosnější nemilosrdnost a věčná touha po trestání a mukách svých dětí,pro jejich přestupky., na nichž v podstatě nemají často ani setinu vlastní viny. Neboť Já jsem nepřišel, abych učinil to co bylo ztraceno ještě ztracenějším, nýbrž abych to ve vší lásce vyhledal a přivedl opět ke světlu, aby se neztratilo. Jako vykupitel jsem přece přišel do světa jen pro nemocné a nikoli pro zdravé, měl bych snad nemocné učinit ještě nemocnějšími, nežli bez toho již byli ? To by snad šlo podle učení a podle smýšlení farizeů a zejména mnohých tak zvaných svatých otců Říma, ale nikdy ne podle smýšlení Mého, jenž jsem Se Sám jako člověk nedával ostatními lidmi nazývat ani “dobrým Mistrem“, což je nemožné, neboť jsem říkával.“