Je tu zejména přidáno učení, podle něhož je duším zemřelých až do posledního soudu spát,kterážto nauka byla označena řeckým výrazem psychopanechia - to jest duševní spánek. Toto učení se však udrželo jen po tak dlouho,až jeden papež zavedl dnes ještě trvající římskou oběť mše svaté a k tomu se vší okázalostí vysvětloval římským křesťanům,že má jako nekrvaná oběť úplně stejnou sílu a moc, jako někdejší Kristova krvavá oběť na kříži a že se tedy Kristus takovýmto způsobem ustavičně zázračně svému Otci v nebi obětuje věřící křesťany římské církve a že pravověrný křesťan, jenž by dal poskytnutím malé oběti tohoto světa sloužit tuto mešní oběť k svému posvěcení, může být hned po smrti těla, bez dlouhého duševního spánku Kristem probuzen a povolán k věčné blaženosti a není-li zcela dokonalým křesťanem, může nechat přinést za sebe několik takových obětí, čímž unikne věčnému zatracení a po malém čištění v záhrobí, v tak zvaném očistci, přece jen se dostane do nebe.“